Zahájení lázeňské sezóny pod taktovkou Michaela Zimmermanna

„Mariánské Lázně (1. května). Také zde již můžeme hovořit o tom, že lázeňská sezóna začala. Lázeňský orchestr, který nyní vede schopný dirigent pan Zimmermann, zahájil svoji činnost prvním koncertem a také divadlo otevřelo své brány návštěvníkům…“ Takto popisují začátek lázeňské sezóny v Mariánských Lázních roku 1884 noviny „Österreichische Badezeitung“. Při zmiňovaném prvním koncertu lázeňského orchestru pravděpodobně zazněl slavnostní pochod „Saison 1884 Eröffnungs-Marsch“, který pro tuto příležitost složil kapelník Michael Zimmermann.

V polovině 80. let 19. století se ještě nejednalo o slavnostní zahájení sezóny v dnešním slova smyslu. Do města po zimním období věnovaném údržbě navrátil společenský život. Se začátkem května se znovu otevřely lázně, hotely a penziony. Ve městě byly opět přítomny patřičné úřední orgány, do hotelů a lázeňských provozů se vrátili sezónní zaměstnanci, kteří společně s hoteliéry, lékaři a pramenářkami očekávali příjezd prvních hostů.

První slavnostní zahájení sezóny spojené s žehnáním pramenů proběhlo až v roce 1890. Místní noviny „Marienbader Zeitung“ dne 8. května 1890 psaly: „První žehnání pramenů se slavnostním programem a za nádherného počasí proběhlo minulou neděli 4. května.“ Stejná zpráva se objevila i ve farní kronice, která navíc dodává, že se tak dělo po vzoru Karlových Varů, kde měla obdobná slavnost již dlouhou tradici. Impulsem pro slavnostní akt mohlo být dokončení stavby nové litinové kolonády v druhé polovině předešlého roku.

Z žehnání pramenů o první květnové neděli se v následujících desetiletích stala tradice. Až do roku 1938 zahájení lázeňské sezóny probíhalo podle stejného scénáře. Slavnost začínala pontifikální mší ve farním kostele, kterou celebroval tepelský opat. Celé shromáždění včetně zástupců města a místních spolků se po mši za doprovodu lázeňského orchestru přesunulo ve slavnostním průvodu ke Křížovému prameni a následně ke kolonádě Karolinina pramene. Žehnání pramenů doprovázely modlitby s cílem vyprosit si, aby ani v nadcházející sezóně prameny neztratily svou léčivou sílu a nadále pomáhaly všem, kteří hledají v Mariánských Lázních uzdravení. Na závěr se průvod vrátil do kostela na slavnostní Te Deum.

Po připojení Sudet k nacistickému Německu v Mariánských Lázních proběhlo jen skromné požehnání pramenů, kterého se nezúčastnil ani lázeňský orchestr. Pravděpodobně z politických důvodů mu vedení města k účasti na církevní slavnosti neudělilo souhlas. K poslednímu žehnání pramenů ve válečných podmínkách došlo 5. května roku 1940.

K obnovení tradice došlo hned po skončení války v polovině května roku 1945. V následujících třech letech žehnal mariánskolázeňským pramenům strahovský opat Stanislav Bohuslav Jarolímek. Nastolení komunistické diktatury však opět znamenalo přerušení této tradice na dalších deset let. Ke slavnostnímu zahájení lázeňské sezóny se mariánskolázeňští radní vrátili až u při příležitosti 150. výročí pojmenování Mariánských Lázní v roce 1958. Žehnání pramenů však nahradily politické projevy a koncerty na kolonádě. Následující desetiletí se pak zahájení sezóny neslo v duchu májových oslav. Žehnání pramenů ve svém původním významu slavnosti spojené s prosbami o požehnání zdejším přírodním léčivým vodám bylo obnoveno teprve roku 1990.

Michael Zimmermann – ředitel lázeňského orchestru v letech 1882–1895

V roce 1881 vypršela tehdy již sedmašedesátiletému řediteli lázeňského orchestru Theodoru Krüttnerovi smlouva a vedení města se rozhodlo vypsat konkurz na nového hudebního ředitele. Z celkem šestnácti uchazečů byl vybrán vídeňský vojenský kapelník Michael Zimmermann (*26. 2. 1833 – † 8. 12. 1907).

Michael Zimmermann pocházel z rodiny sedmihradských Sasů a od mládí působil v armádě. Jako mladý voják hrál na křídlovku ve vojenské kapele 51. pěšího pluku, kde údajně vynikal svou pílí a hudebním nadáním. Zimmermann se tak doslova od píky propracoval až na pozici vojenského kapelníka. V 60. letech 19. století již dirigoval kapelu 73. pěšího pluku, která byla roku 1867 vybrána, aby reprezentovala Rakousko-Uhersko na Evropské soutěži vojenských kapel v Paříži. Na přehlídce, která proběhla 21. července 1867 v pařížském průmyslovém paláci, kapela získala první cenu. Podle pařížských novin „Revue et gazette musicale“ dokázali třiasedmdesátníci pod Zimmermannovým „přesvědčivým a osobitým vedením“ dokonale snoubit „český hudební genius“ s „neochvějnou rakouskou vojenskou disciplínou“, takže byl jejich přednes temperamentní a přesto zároveň uhlazený a konzistentní. Císař František Josef Michaela Zimmermanna za tento úspěch vyznamenal zlatým Záslužným křížem s korunou.

Zimmermann, obvykle popisovaný jako ambiciózní a nestálý charakter, v následujících letech vystřídal řadu působišť, k nimž patřila také kapela rakousko-uherského námořnictva v Pule. Na této prestižní pozici se vystřídal se známým kapelníkem Wendelinem Kopetzkým, který roku 1871 naopak převzal vedení v Paříži oceněné kapely 73. pěšího pluku. Právě pro ni Kopetzký v roce 1891 zkomponoval plukovní pochod známý jako „Egerländer Marsch“.

Když Zimmermann roku 1881 definitivně opouštěl aktivní vojenskou službu, mělo jeho jméno v hudebním světe velmi dobrý zvuk. První koncert, na kterém se jako kapelník představil mariánskolázeňskému publiku, se uskutečnil 3. dubna 1882 ve velkém sále radnice.

Začátek Zimmermannova působení v Mariánských Lázních nebyl jednoduchý. Aby zlepšil interpretační úroveň orchestru, zavedl ještě v roce 1882 pravidelné denní zkoušky, které lázeňský orchestr do té doby neznal. Hráčům ale zřejmě chyběla kázeň, takže se přísnějšímu režimu přizpůsobovali jen neradi a velmi pomalu. Zimmermann se proto rozhodl nadále angažovat pouze spolehlivé hudebníky, které hledal pomocí přísných konkurzů. V místním orchestru tak našli angažmá hráči nejen z okolí Mariánských Lázní, Chebska a Loketska, ale též z jiných rakouských zemí, Pruska či Nizozemí.

Jeho úsilí se neminulo účinkem. Podle dobového tisku Zimmermann pozdvihl uměleckou úroveň i renomé orchestru, k jehož repertoáru nepatřila pouze lehká hudba populárních operetních skladatelů, nýbrž i náročnější symfonická hudba. V programu orchestru se nadále objevovala díla Theodora Krüttnera a dalších regionálních skladatelů. Také Michael Zimmermann obohatil repertoár orchestru o své vlastní skladby a četné aranže, které se dodnes částečně dochovaly v notovém archivu Západočeského symfonického orchestru.

S koncem sezóny roku 1895 se Michael Zimmermann rozhodl mariánskolázeňský orchestr na vlastní žádost opustit. Ve věku 62 let se tehdy přesunul na odpočinek do Teplic, kde zemřel 8. prosince 1907.