Rudolf Sabathil: v lidovém tónu i sportovním duchu

Hudební tradice venkovského okolí Mariánských Lázní

„Neznamená Čech a muzikant totéž? Nepatří snad hudební činorodost k základním rysům českého charakteru?“ Tato vzletná slova rakouského publicisty Franze Schuselky cituje Adalbert Danzer ve svém díle „Topografie Mariánských Lázní“ z roku 1847. V kapitole věnované lázeňské hudbě poukazuje nejen na vysokou úroveň zdejších orchestrů, ale především na bohatou hudební tradici regionu a svého rodného města Sangerberg (dnes obec Prameny). Zásluhy o hudební vzdělávání širokých mas Danzer přičítá kantorům venkovských škol: „Jakmile děti ve škole, včetně dívek, udělají pokrok ve čtení, psaní a počítání, začnou se, často již ve věku 6 let, učit hudbě, o kterou jeví mimořádný zájem a také pro ni mají velké nadání. […] V létě, když většina místních hudebníků odejde pryč za výdělkem, se i v nejzapadlejších venkovských kostelích najdou orchestry složené z dětí ve věku 10 až 14 let, které pod vedením svých učitelů hrají i náročná mešní ordinária.“ Jedním z takových učitelů a významných Danzerových krajanů, kteří svůj život věnovali hudbě, byl Rudolf Sabathil.

Podobně jako Danzerové, Hahnové a Pöpperlové patří také nositelé příjmení Sabathil neodmyslitelně k historii někdejšího města Sangerberg. Rudolfův otec Simon Sabathil, kterému se kvůli povolání jeho předků mezi místními říkalo „Schousta-Sima“ (tedy „Ševcovic Šíma“), se živil hudbou. Jako hornista strávil řadu let v zahraničí a později působil jako místní sbormistr a skladatel. Také jeho synové se věnovali hudbě, byť každý jinak. Zatímco Emil Sabathil (*1876) údajně působil jako hráč na kornet v kapele Johanna Strausse syna, osvojil si jeho mladší bratr Simon (*1897) nejen hru na klavír, ale také klavírnické řemeslo. S klavíry obchodoval a po odchodu do exilu se svým synem roku 1960 založil v Kanadě firmu na výrobu cembal.

Rudolf Sabathil bardem egerlandského venkova

Rudolf Sabathil (*2. 1. 1875, †14. 2. 1942) se stal učitelem. Od roku 1894 působil nejdříve v rodném městě, později v Teplé a nakonec až do roku 1927 v Mariánských Lázních, kde také roku 1942 zemřel. Již za svého života se proslavil jako autor říkadel, poezie a povídek v německém nářečí západních Čech.

Do všeobecného povědomí se Rudolf Sabathil samozřejmě zapsal také díky své hudbě. Sbíral starší lidové nápěvy a v lidovém tónu komponoval písně a pochody, skladby pro sbor a veselohry. Společně s místními pěveckými spolky pravidelně vystupoval v rámci koncertů jako sólista a později se stal také čestným dirigentem mužského pěveckého spolku „Liedertafel“.

Sabathil se jako umělec i jako učitel výrazně zasazoval o udržování národních folklórních tradic. Proto byl také roku 1926 jedním ze zakládajících členů spolku „Eghalanda Gmoi z‘ Marienbad“ (volně přeloženo „Obec Egerlanďanů v Mariánských Lázních“). Spolek byl součástí svazu „Bund der Egerländer Gmoin“ usilujícího v meziválečném Československu o podporu národního svérázu německy hovořících obyvatel Chebska a západních Čech, kteří se tehdy stále častěji označovali jednotně jako „Egerlanďané“. Jako lidový básník a skladatel se společně s lázeňským orchestrem roku 1936 dostal také do vysílání pražského německého rozhlasu.

Sabathilův pochod „Mit Ski und Rodel“ a zimní sporty v Mariánských Lázních

Mezi nejčastěji prováděné skladby Rudolfa Sabathila patřily ve své době jednoznačně jeho pochody. Přestože se většina z nich nesla v lidovém duchu, tématem Sabathilovy skladby dochované ve sbírkách mariánskolázeňského muzea je sport. Pochod s názvem „Mit Ski und Rodel“ věnovaný Klubu zimních sportů Mariánské Lázně se svým charakterem proto řadí po bok sokolským a turnerským písním překypujícím nadšením z pohybu a utužování národního ducha.

Začátky zimního sportu v Mariánských Lázních spadají do posledních let před první světovou válkou. Vznik Klubu zimních sportů Mariánské Lázně byl iniciován začátkem roku 1907. Přestože trvalo dalšího půl roku, než došlo ke schválení statut a konstituování spolku, uspořádali jeho členové již v únoru 1907 první závody v jízdě na bobech a na saních. Klášter Teplá jim pro tento účel poskytl starou silnici do Závišína na levém břehu dnešního Pstružího potoka. Zde se každoročně konaly sáňkařské a bobové závody. K sáňkování se postupně využívaly i jiné trasy, jako např. cesta od někdejšího „Café Forstwarte“ (dnes tzv. Kamzík) do Lesní ulice.

Ještě před první světovou válkou se ve městě pořádaly první lyžařské kurzy. Zásadní rozvoj však přinesla až 20. léta 20. století, kdy se město rozhodlo propagovat Mariánské Lázně jako středisko zimních sportů. Mariánskolázeňský „Wintersportclub“ sdružoval postupně sportovce provozující různé zimní sporty, ať již šlo o lyžaře, hokejisty nebo krasobruslaře.

V někdejším Maxově údolí (dnes Třebízského) vznikl nad silnicí do Pramenů v roce 1923 také skokanský můstek dlouhý 45 metrů s nájezdem z věže vysoké šest metrů.

Nejatraktivnějším zimním sportem v Mariánských Lázních ovšem dlouhodobě zůstával bobový sport. Bobová dráha vedoucí od hotelu „Rübezahl“ po staré závišinské ulici za Centrálními lázněmi až k tržnici v dnešní Anglické ulici měřila 1600 metrů a dlouho zůstávala jedinou umělou bobovou dráhou v Československu. Sportovní klub pořádal během zimy několik závodů, kterých se účastnila mužstva také z Německa, Švýcarska a dalších evropských zemí.

Členové mariánskolázeňského sportovního klubu i lázeňští hosté v zimě hojně navštěvovali také středisko zimních sportů na Vlčím kameni (tehdy zvaném „Wolfstien“) nedaleko města Prameny. Výletní restauraci v době okolo první světové války vlastnil místní podnikatel a obchodník s chmelem Leonhard Sabathil. Ani zde v meziválečné době nechyběl skokanský můstek, bobová a sáňkařská dráha.