Mariánskolázeňský mecenáš a milovník hudby Max Halbmayr

Před 120 lety zemřel v Mariánských Lázních bohatý průmyslník a mecenáš Max Halbmayr, s nímž z Mariánských Lázní odešla jedna z nejvýznamnějších místních rodin. Zprávy o Halbmayrově úmrtí a jeho velkorysém odkazu ve prospěch rodného města začátkem července 1903 proběhly novinami od Chebu až po hlavní město Vídeň. V neděli 5. července 1903 byly jeho tělesné ostatky uloženy do rodinné hrobky na mariánskolázeňském hřbitově, která dodnes připomíná někdejší společenský význam rodiny

Hrobka rodiny Halbmayrových je dodnes jednou z dominant mariánskolázeňského hřbitova.
Hrobku v secesním stylu navrhnul vídeňský architekt Joseph Urban, který se později proslavil především v USA.
Na umělecké výzdobě hrobky se podíleli sochař Josef Heu a malíř Ludwig Ferdinand Graf

Mimořádné společenské postavení Maxe Halbmayra dokládá velkolepý pohřeb, jak jej popisují místní noviny: „Včera ve 4 hodiny odpoledne se konal pohřeb pana Maxe Halbmayra, majitele parních mlýnů a nemovitostí. Velkolepá účast byla dokladem vřelých sympatií veřejnosti vůči zesnulému. V čele impozantního průvodu jely dva vozy bohatě naložené věnci, následoval mariánskolázeňský a úšovický spolek válečných veteránů, dobrovolní hasiči z Klimentova a lázeňský orchestr, který zajišťoval smuteční hudbu. Před vozem s ostatky zesnulého kráčeli veledůstojní duchovní pod vedením konzistoriálního rady P. Ratzky. Za vozem šli truchlící a smuteční hosté, mezi nimi též prelát tepelského kláštera, c. k. okresní hejtman Pezellen, c. k. zemský okresní rada Adam, c. k. vrchní poštmistr Petrides, pan starosta Dr. Nadler spolu s celým zastupitelstvem, pan farář Ferbas, pan rabín Dr. Goldberger, představitelé židovské náboženské obce společně s předsedou Baruchem, dále mariánskolázeňský Mužský pěvecký spolek, který v domě zesnulého dojemným způsobem zapěl ‚Je jistě Božím úradkem‘ a nad hrobem ještě píseň ‚Zde vítá tě věčný pokoj‘, členové šlarafiánského spolku ‚Pilsenia‘, kompletní vedení a zaměstnanci městské spořitelny, úředníci a dělníci Halbmayrových plzeňských mlýnů v čele s inspektorem Uhlířem a ředitelem Reimeltem, četní průmyslníci z Plzně a nespočet přátel a známých zesnulého z Plzně, Teplé, Bečova, Karlových Var, Chebu apod. Max Halbmayr byl ušlechtilým mužem vznešeného smýšlení, ochotný a dobrý. Nechť odpočívá v pokoji a země je mu lehká!“ (Marienbader Tagblatt, 6. 7. 1903).

Titulní strana novin „Marienbader Tagblatt“ z pondělí 6. července 1903 se zprávou o velkolepém pohřbu Maxe Halbmayra

Maximilian Franz Halbmayr (*17. 12. 1854, †2. 7. 1903) byl jedním ze čtyř potomků mariánskolázeňského starosty, hoteliéra a podnikatele Josepha Dionyse Halbmayra. Maxův otec byl typickým příkladem „gründera“. Pocházel z Bavorska a v Mariánských Lázních se přiženil do rodiny hostinského Alberta Klingera. Tchánův podnik postupně proměnil v exkluzivní lázeňský hotel, k němuž připojil další nemovitosti ve městě i mimo ně. Podnikatelský um a politické angažmá mu umožnilo strmý vzestup mezi místní honorace, takže se opakovaně stal starostou města a za chebskou obchodní a živnostenskou komoru také poslancem Českého zemského sněmu. Když roku 1879 zemřel, přešlo jeho milionové jmění na syny Josefa Antona a Maxe Halbmayrovi.

Mariánskolázeňský Hotel Klinger s dependancemi „Halbmayr’s Haus“ (č. p. 32), „Maxhof“ (č. p. 141) a „Fürstenhof“ (č. p. 100) byl na konci 19. století předním podnikem ve městě.
Podobně jako Hotel Klinger v 70. letech 20. století byl také „Halbmayrův dům“ (v čele náměstí) roku 2015 srovnán se zemí.

Zatímco se starší ze synů Josef Anton Halbmayr stal majitelem hotelů v Mariánských Lázních, mladší Max po otci převzal v Plzni firmu s názvem „C. k. privil. parní mlýn a první plzeňská parní pekárna chleba J. D. Halbmayr“. Podnik, do kterého vstoupil po absolvování techniky v Hannoveru, se pod jeho vedením řadil k nejprogresivnějším a nejmodernějším v Čechách, takže se mohl srovnávat například s Odkolkovými závody v Praze. Max Halbmayr žil střídavě v Mariánských Lázních a v Plzni, kde se aktivně zapojoval do politického a kulturního života.

Portrét Maxe Halbmayra

Na rozdíl od svého bratra a sester Max Halbmayr nikdy nezaložil vlastní rodinu. Celoživotní láskou mu bylo umění a hudba, kterou interpretoval a také sám komponoval. Jeho nejoblíbenějším nástrojem byly podle všeho varhany, kterým velmi dobře rozuměl i po technické stránce. Roku 1885 se zasloužil o nové varhany pro německý evangelický kostel v Plzni a později umožnil pořízení varhan také židovské a evangelické obci v Mariánských Lázních. Z jeho varhanních skladeb se dodnes dochovalo např. „Preludium na téma rakouské lidové hymny“, které vyšlo u příležitosti narozenin císaře Františka Josefa v srpnu 1892. Ve sbírkách mariánskolázeňského muzea se nacházejí pouze drobné skladby pro klavír. Kromě jedné mazurky jde především o dvojici „Písní beze slov“. Partitura byla vydána v Plzni roku 1880 nákladem Wendelina Steinhausera.

Titulní strana Halbmayrova díla z majetku Julie H. Schildbach, poslední soukromé majitelky Domu Goethe, v němž v současnosti sídlí muzeum
První list partitury díla „Zwei Lieder ohne Worte“ Maxe Halbmayra

Do historické paměti Mariánských Lázní se Max Halbmayr paradoxně zapsal až po svém odchodu na věčnost v červenci 1903. Po předčasné smrti jeho staršího bratra Josefa Antona následkem mrtvice v únoru téhož roku totiž kromě Maxe Halbmayra a rodiny jeho švagra, bývalého starosty Johanna Krohy, v Mariánských Lázních již prakticky žádní přímí příbuzní nežili. Max Halbmayr proto v závěti zůstavil svou vilu „Luginsland“ (č. p. 336) městu, kterému podobně jako místní farnosti a řadě spolků odkázal současně nemalé finanční prostředky. Po vyřízení všech dobročinných darů měl zbytek dědictví připadnout Maxovu synovci Dr. Ernstu Halbmayrovi. Nikdo nečekal, že Maxe Halbmayra stihne jen o necelý půlrok později stejný osud jako jeho bratra.

Halbmayrova vila „Luginsland“ v Mariánských Lázních

Již 6. července 1903 psaly noviny o Halbmayrově velkorysém odkazu: „Max Halbmayr ve své poslední vůli zůstavil řadu významných odkazů a darů. Vila ‚Luginsland‘ s kompletním inventářem a parkem připadne do majetku města Mariánské Lázně, které nadto obdrží ještě 60.000 K., z jejichž úroků má být vila udržována. Město je oprávněno dům užívat a pronajímat. V případě, že by vilu pronajalo někomu z vládnoucích rodů, stanovuje závěť podmínku, aby vila nesla označení „Knížecí dům Luginsland“. Pan Max Halbmayr v závěti dále věnoval mariánskolázeňskému kostelu 20.000 K. na pořízení nových varhan, bečovské hudební škole 20.000 K. na stipendia pro mimořádně nadané žáky, 20.000 K. pro chudé ve městě, 12.000 K. pro mariánskolázeňský spolek na ochranu zvířat, 4.000 K. pro chudé v Plzni, 4.000 K. německému školskému spolku v Plzni, 4.000 K. plzeňskému evangelickému kostelu na údržbu varhan a 2.000 K. mariánskolázeňskému mužskému pěveckému spolku. Závět zesnulého obsahovala též odkazy pro služebnictvo a zaměstnance plzeňských závodů…“ (Pilsner Tagblatt, 6. 7. 1903)

Schodiště ve vile Luginsland, nad nímž se nachází vitráž s motivem svaté Cecíle, patronky hudebníků
Jídelna vily Luginsland

Halbmayrova honosná vila na úpatí vrchu Hamelika se dodnes nachází v majetku města Mariánské Lázně. Její poetický název odráží Halbmayrův cit pro estetiku. Zpodstatnělé slovní spojení „Lug ins Land!“, které lze do češtiny přeložit slovy „Hleď v ten kraj!“ se v německém prostředí tradičně pojí s malebnými vyhlídkami či výletními hostinci. Vzhledem k umístění a architektonickým kvalitám budovy nepřekvapí, že se již v době jejího vzniku měly ozývat zájemci o koupi z okruhu rakouské panovnické dynastie. Pravděpodobně proto Max Halbmayr předpokládal, že by město mohlo vilu pronajmout příslušníkům vysoké aristokracie. K takovému využití, jak známo, nedošlo. Přesto se však vila zapsala do historie města, když zde v létě 1904 strávil jednu noc císař František Josef I. u příležitosti setkání s britským králem Edvardem VII.

Slavný snímek císaře Františka Josefa I. po boku britského krále v Mariánských Lázních 16. srpna 1904

Další připomínkou Halbmayrova odkazu v Mariánských Lázních jsou varhany v katolickém kostele postavené na přelomu let 1908¬–09. Toto mistrovské dílo varhanáře Christofa Müllera, které 2. května 1909 slavnostně požehnal tepelský opat Helmer, slouží v kostele dodnes.

Varhany v mariánskolázeňském farním kostele (Zdroj: Římskokatolická farnost Mariánské Lázně)
<< Předchozí