Louis Spohr a významní skladatelé v Mariánských Lázních

Slavní hudebníci lázeňskými hosty v Mariánských Lázních

Období biedermeieru po skončení Napoleonských válek Mariánským Lázním přálo. Do lázní přijíždí stále více hostů a tiché údolí uprostřed lesů ožívá společenským ruchem. Šumění lesa a zpěv ptáků prostupují tóny hudby vítající lázeňské hosty, k nimž kromě měšťanů a šlechty patří také aristokraté ducha z řad literátů, výtvarných umělců a v neposlední řadě též hudebníků. Přítomnost slavných návštěvníků vždy přitahovala pozornost a dodávala místům, které navštívili na prestiži. O tom, že si mariánskolázeňští svých vzácných hostů vážili, svědčí dodnes četné pomníky a pamětní desky. Památky na pobyt slavných umělců v Mariánských Lázních však nalezneme i v jejich vlastních dílech.

Nejznámějším hudebním dílem věnovaným Mariánským Lázním je zajisté valčík „Erinnerung an Marienbad“, v němž svou vzpomínku na vřelé přijetí a uzdravení v Mariánských Lázních zvěčnil německý hudební skladatel a houslový virtuóz Louis Spohr.

Hudební skladatel a virtuóz Louis Spohr

Louis Spohr (*5. 4. 1784 – † 22. 10. 1859) byl již za svého života mezinárodně uznávaným hudebníkem. Jako kapelník a houslový virtuóz vystupoval na předních evropských scénách, kde zaujal také vlastními skladbami. Roku 1822 se Spohr stal dvorním kapelníkem hessenského kurfiřta v Kasselu a za své zásluhy byl roku 1827 jmenován čestným doktorem univerzity v Marburgu. Jeho kariéra dosáhla vrcholu ve 30. letech 19. století. V době mezi Beethovenovou smrtí roku 1827 a vzestupem nové generace romantiků byl Spohr asi nejpopulárnějším skladatelem ve střední Evropě.

Spolu s Paganinim byl Spohr považován za nejlepšího houslistu své doby. Do dějin hudby se však zapsal také důmyslným vynálezem, který houslisté používají dodnes. Ve svém výukovém díle „Violinschule“ z roku 1833 poprvé představil podbradek, který umožňuje lepší držení houslí či violy a zároveň zlepšuje rezonanční vlastnosti nástroje.

Spohrův pobyt v Mariánských Lázních roku 1833

Podle vlastních memoárů Spohra trápily chronické žaludeční potíže a především jeho žena, harfenistka Dorette rozená Scheidler dlouhodobě bojovala s podlomeným zdravím. Z tohoto důvodu manželé opakovaně zavítali do západočeských lázní. Jejich první pobyt v Mariánských Lázních se datuje do roku 1830. Jak dokládají Seznamy lázeňských hostů, lázeňskou léčbu zde rodina absolvovala také o tři roky později: „29. června 1833 [se] pan Louis Spohr, dvorní kapelník, s chotí a dcerou, z Kasselu, [ubytoval] U zlaté kotvy“. Uvedenou adresu (dnes Hlavní třída 44/22) rodina opustila až v polovině srpna. Z dochované korespondence vyplývá, že manželé Spohrovi cestu do Mariánských Lázní plánovali již v roce 1832. Kvůli epidemii cholery ji však tehdy neuskutečnili.

O Spohrově pobytu se dochovalo mnoho zpráv. Z dopisů zveřejněných Mezinárodní společností Louise Spohra v Kasselu lze vyčíst, že se Spohr v Mariánských Lázních neplánovaně setkal se známými hudebníky, sourozenci Antonem a Maxem Bohrerovými, s nimiž společně vystoupil na dvou koncertech. Doloženo je také setkání s hudebním skladatelem Louisem Kleinwächterem, synem významného pražského mecenáše hudby Ignaze Kleinwächtera. Jelikož Spohr hodlal pobytu využít k pracovním exkurzím, vyrazil na osm dní do Prahy, zatímco jeho žena užívala koupelí a lázeňských procedur.

Spohrovy zmínky o přijetí v Praze dokládají jeho tehdejší popularitu: „Tamní přátelé hudby, konzervatoř, vedení divadla a spolek pro duchovní hudbu se vyčerpávali zdvořilostmi a pozorností. Kromě Vratislavi neznám žádné jiné město, kde by tak dobře znali všechny mé skladby a tak často je prováděli jako v Praze… Při večerním koncertu v podání pražských přátel hudby jsem také slyšel ve skvělém provedení tři z mých mužských zpěvů. U této příležitosti jsem tamní pěvecké společnosti musel slíbit, že má příští skladba bude určena pro mužské hlasy.“

V létě roku 1833 Louis Spohr však podle vlastních slov stále jen hrál na housle a „téměř nic nenapsal, vyjma jednoho valčíku à la Strauss pro mariánskolázeňský sbor“. Jednalo se o opus č. 89, který Spohr začal psát během pobytu v Mariánských Lázních. Kvůli cestě do Prahy skladbu ale dokončil až po návratu domů a 4. září ji nabídl Tobiasi Haslingerovi ve Vídni, který se ochotně ujal vydání díla: „Co se týče mně milostivě nabídnutého opusu, totiž Vzpomínek na Mariánské Lázně, Vašeho valčíku à la Strauss, rád jej přijímám a co nejdříve jej nechám ve vkusném provedení vysázet, abychom jeho vydáním překvapili publikum.“

Haslinger zároveň Spohrovi navrhl, aby původní orchestrální verzi a klavírní úpravu pro čtyři ruce doplnil ještě výtahem pro piano forte. Sazba i tisk „Vzpomínky na Mariánské Lázně“ proběhly zřejmě ve velmi rychlém sledu, jelikož Spohr klavírní výtah pravděpodobně již v říjnu zaslal Louisi Kleinwächterovi do Prahy. Exemplář klavírní verze pro piano forte je uložen rovněž ve sbírkách městského muzea.

Současníci Louise Spohra v Mariánských Lázních – Carl Maria von Weber

Louis Spohr udržoval kontakt s mnoha významnými hudebními skladateli své doby, kteří byli podobně jako on uměleckými vedoucími a kapelníky předních evropských scén. V souvislosti s Mariánskými Lázněmi zaujmou novinové zprávy z června 1824, podle nichž se generální ředitel královské opery v Berlíně Gaspare Spontini rozhodl zařadit na program opery Jessonda Louise Spohra a Euryphanta z díla Carla Marie von Webera. Von Weber ve stejné době zaslal partituru své opery Euryphanta Louisi Spohrovi, jemuž se v dopise zmiňuje o plánované cestě do Mariánských Lázní. Také Spontini byl o několik let později mariánskolázeňským hostem.

Saský dvorní kapelník v Drážďanech a známý skladatel Carl Maria von Weber (*18. / 19. 9. 1786 – † 5. 6. 1826) se Spohrem spolupracoval již dříve. Spohrova díla uváděl také v Praze, kde v letech 1813–1816 působil jako jako ředitel opery Stavovského divadla.

Podle seznamu lázeňských hostů Weber do Mariánských Lázní dorazil v neděli 11. července 1824. Ubytoval se v domě „U zlatého orla“ (dnes již neexistující dům v prostoru mezi ulicí Vrchlického a promenádou města Bad Homburgu) a zcela vyčerpán přepracováním a dlouhodobými zdravotními obtížemi se svěřil do péče lázeňského lékaře Fidelia Scheue.

Ve svých četných dopisech manželce Caroline popisuje Weber své dojmy z Mariánských Lázní: „hrozné okolí, samý smrkový les. Několik opravdu pěkných domů, ale ještě více stavenišť; započaté úpravy prostranství, nuzné boudy, zkrátka všechno ještě vzniká.“ V úterý 13. července Weber absolvoval první koupel a večer před spaním pro něj Schurwonnův lázeňský orchestr uspořádal dostaveníčko, „které [ho] stálo pěkný saský dukát.“ Přestože píše o setkáních s opatem Reitenbergerem, divadelních představeních a výborném jídle, jako většina mužů zvyklých na pracovní vytížení si opakovaně stěžuje na ubíjející nudu: „…takže již víš, jak zde žiji, nebo spíše jak zde život trávím procházením, pitím, koupáním, převlékáním a zíváním.“

Gaspare Spontini vzdává hold lázeňskému orchestru

Dne 14. července 1836 se v Mariánských Lázních ubytoval slavný skladatel a dirigent Gaspare Spontini (*14. 11. 1774 – † 24. 1. 1851). V seznamech lázeňských hostů je zapsán pod č. 665 jako „Herr Chevalier Spontini, Generalmusik-Director Sr. Majestät des König von Preussen, mit Gemahlin, aus Berlin, wohnt Zum Falken“. Spontini přijel do lázní společně se svou manželkou Marie Catherine a v doprovodu služebnictva.

Dům „U Sokola“ č. p. 38, ve kterém Spontini roku 1836 v Mariánských Lázních bydlel, se později nazýval také „Oceán“. V roce 1977 byl spolu s celou řadou sousedních domů srovnán se zemí.

Gaspare Spontini působil od roku 1820 jako kapelník a královský pruský generální hudební ředitel v Berlíně. Krátce po převzetí této funkce složil u příležitosti narozenin svého mecenáše pruského krále Friedricha Wilhelma III. slavnostní pochod.

Také během pobytu v Mariánských Lázních Spontini na počest pruského krále zhudebnil hymnus německého spisovatele Gustava Nicolaie. Skladbu uvedl lázeňský orchestr pod vedením Josefa Schurwonna 3. srpna 1836 v sále Nových lázní. Publikum, v němž seděla řada významných hostů, bylo nadšeno stejně jako samotný Spontini:
„Kapelníku Schurwonnovi!
Vzdáváme svůj nejupřímnější dík Vám a pod Vašim vedením účinkujícím váženým pánům hudebníkům za Vaše laskavé spoluúčinkování při provedení hymny, mnou komponované, k narozeninám jeho výsosti krále pruského. Prosím Vás snažně, abyste přátelsky přijali přiloženou medaili jako upomínku na mne.
Mariánské Lázně 7. srpna 1836 Spontini v. r.“

Podle dobové novinové zprávy měla být partitura na paměť této události uložena v Mariánských Lázních. Ve sbírkách muzea se však do dnešních dní dochoval pouze drobný Spontiniho autograf – partitura pro housle, violu a violoncello – dodatečně datovaný „Mariánské Lázně, 10. srpna 1836“.

Spontini strávil v Mariánských Lázních celý měsíc a dne 12. srpna odcestoval do Františkových Lázní. O svých dojmech z Mariánských Lázních se svěřuje v jednom z dopisů:
„Mé zraky shlíží z Amaliiny výšiny na toto milé údolí, ozdobené rozkošnými obydlími, tvořícími malebné skupiny. K mým uším zaléhají ve večerních hodinách skvostně jímavé tóny půvabných, nejsladších melodií Mozartových, Haydnových, Beethovenových a mnoha jiných autorů. Tuto hudbu provádí na promenádě malá hrstka muzikantů – skromných, samorostlých muzikantů z Čech, kde hudební život je lépe zorganizován než u jiných národů. Tito lidé působí ve třech letních měsících jako umělci a zbytek roku jako řemeslníci a rolníci na vesnici. Vyznačují se zřídkavým instinktem pro přesnost tónu, rytmu, pohybu i podání a konečně takovým citem, který mě s podivem nalaďuje k nejvznešenějším myšlenkám.“

Neuskutečněné setkání Louise Spohra a Richarda Wagnera v Karlových Varech

Dalším slavným současníkem Louise Spohra, který navštívil Mariánské Lázně, je Richard Wagner. Se Spohrem byl v kontaktu od roku 1843, kdy kasselský kapelník na kurfiřtské scéně s úspěchem uvedl Wagnerovu operu Bludný Holanďan. O dva roky později Spohr naopak doufal, že Wagner jako dvorní kapelník v Drážďanech nastuduje jeho nejnovější a vůbec poslední operu Křižáci, která měla premiéru v Kasselu 1. ledna 1845.

Naději, že bude moci operu v Drážďanech sám dirigovat, dodávala Spohrovi vzletná slova chvály ze strany tamního kapelníka Richarda Wagnera, který ji vyzdvihoval nad díla ostatních německých autorů: „S opravdovou niterností přeji Vašemu dílu také zde vpravdě velký úspěch – a to z, ach! z nekonečně mnoha důvodů – především však ale z toho důvodu, aby se pozdvihl strašlivě upadlý vkus našeho německého operního publika!“ Také dobová kritika vyznívala pozitivně. Hovořila o větším provázání jednotlivých výstupu a celkové ucelenosti díla, které tak lze považovat za jakousi předzvěst Wagnerových hudebních dramat. Přestože Spohr již v únoru vyjádřil své nadšení z toho, že našel podobně smýšlejícího člověka, kterého by rád co nejdříve poznal osobně, k setkání v první polovině roku nedošlo. Richard Wagner rovněž s politováním odřekl nastudování Spohrovy opery v Drážďanech, jelikož mu lékař předepsal lázeňskou léčbu.

Richard Wagner s manželkou Minou dorazili do Mariánských Lázní 3. července 1845. Ubytovali se v domě „Jetelový lístek“ č. p. 5 v Karlovarské ulici a pobývali zde až do poloviny srpna. Život v lázních si Wagner zpestřoval studie středověkých literárních památek, z nichž čerpal inspiraci pro svá díla, a také výlety do okolí.

V pondělí 14. července se o Wagnerově příjezdu do Mariánských Lázní dozvěděl Louis Spohr, který tehdy pobýval v Karlových Varech: „Dnes dopoledne mě navštívil kníže Lubomirski, který mi vyřídil Vaše pozdravy z Mariánských Lázní […]. Také říkal, že hodláte na den či dva přijet sem. Z toho důvodu Vám obratem píši, že zde zůstávám jen do konce týdne a byl bych zarmoucen, kdybyste dorazil po našem odjezdu a já bych Vás, tak blízko jsme, neměl možnost vidět! Příští neděli jedeme totiž do Berlína, kde budu 25. července dirigovat svou operu […].“ Richard Wagner, který na doporučení lázeňského lékaře neměl ze začátku léčbu přerušovat, odpověděl 16. července: „Jsem nanejvýš zarmoucen, že osud, který mě již připravil o naději Vás vidět v Drážďanech, mi nyní bere i výhled našeho setkání v Karlových Varech!“

Ke schůzce obou skladatelů v Čechách roku 1845 nedošlo a ani Spohrova opera se tehdy své premiéry v Drážďanech nedočkala. Louis Spohr, který až do konce života propagoval Wagnerovu hudbu, se později dozvěděl, že se tak stalo právě kvůli Richardu Wagnerovi. Přestože Wagner ve svých dopisech průtahy s uvedením Spohrovy opery v Drážďanech přičítal na vrub svého nadřízeného, byl to právě on, kdo dílu vystavil negativní posudek.

Johann Strauss – Král valčíků v Mariánských Lázních

Je-li řeč o hudbě v lázních, nikdy nechybí jméno Strauss. Straussovské valčíky, polky, pochody a jiné formy zábavné hudby jsou neodmyslitelně spjaty se starým Rakouskem a jeho slavnými lázněmi. Jedinečnost této rodinné hudební tradice dokládá i přídomek „à la Strauss“, kterým Louis Spohr připojil svůj valčík „Vzpomínka na Mariánské Lázně“ k hudebnímu stylu Johanna Strausse staršího. Jeho syn Johann Strauss mladší (*25. 10. 1825 – † 3. 6. 1899) tuto hudbu později pozdvihl na roveň velkého umění.

Jako světoznámý dirigent a skladatel populárních valčíků a operet Strauss procestoval se svým orchestrem nejen Evropu, ale i carské Rusko a část Spojených států amerických. V 80. a 90. letech 19. století byl pětkrát hostem Františkových Lázní a dvakrát též zavítal do Mariánských Lázní. Svůj první pobyt zde Johann a Adele Straussovi zahájili 17. července 1890.

Ve sbírkách mariánskolázeňského muzea se dochovala Straussova přihláška k pobytu, z níž lze vyčíst, že c. k. dvorní hudební ředitel Johann Strauss přicestoval s ženou, rodinou a dvěma služebníky. Jako hosté byli zařazeni do II. tarifní třídy, která určovala výši lázeňské taxy. Zatímco I. třída zahrnovala aristokracii a osoby společensky vysoce postavené, příslušela II. třída urozeným a movitým osobám, vyšším důstojníkům a úředníkům, obchodníkům, měšťanům z větších měst apod. Do III. třídy pak spadali všichni ostatní. Strauss za celkem šest osob zaplatil 20 zlatých. Čtvrtinu z toho činila hudební taxa.

Straussovi se ubytovali v Hotelu Casino (dnes Falkensteiner), který tehdy vlastnil Christian Viktor Petzoldt. Jeho syn později vzpomínal na Straussův pobyt v rodinném hotelu: „Bylo to ještě v dobách mého otce, když Johann Strauss se svou ženou pobýval v pokojích č. 1, 2 a 3 v přízemí. V pokoji č. 1 byla velká veranda, kde denně hrával s přáteli taroky. Jednoho dne – kibicoval jsem u hry – měl Strauss výborné karty, hlásil 10 taroků, pagát a další, zkrátka samé bomby. Najednou karty odložil, odešel do vedlejšího pokoje a poznačil si několik taktů na manžetu. ‚Tak,‘ řekl, ‚a teď začneme!‘ Pánové mi neutečou, ale melodie ano. Jeho manžety byly vždy celé popsané. Na rozloučenou mému otci zapsal do jeho památečního alba první tři takty valčíku Na krásném modrém Dunaji.“

Návštěva známého skladatele nezůstala bez povšimnutí. Noviny Marienbader Zeitung proto 24. července 1890 oznamovaly: „Straussovský koncert sestavený z děl skladatele a dvorního kapelníka Johanna Strausse se uskuteční 26. t. m. v podání našeho osvědčeného lázeňského orchestru pod taktovkou ředitele Zimmermanna v kavárně ‚Bellevue‘ na počest přítomného skladatele.“ Johann Strauss se koncertu zúčastnil i s rodinou a byl přivítán bouřlivým potleskem.

Johann Strauss do Mariánských Lázní se svou ženou Adele a dcerou Alicí dorazil také o rok později. Z Františkových Lázní, kde pobýval již od 6. července 1891, se do Mariánských Lázní přesunul ve středu 3. srpna. Ubytovali se ve čtvrti zvané „Casinopark“, jak se tehdy říkalo luxusnímu lázeňskému prostranství kolem Hotelu Casino obklopeného několika dalšími lázeňskými domy. Tentokráte nebydleli přímo v Hotelu Casino, ale v prvním patře vily „Něva“.

Johann Strauss zemřel necelých osm let po poslední návštěvě Mariánských Lázních v sobotu 3. června 1899 na zápal plic. Zpráva o jeho úmrtí se objevila na stránkách novin po celé Evropě. Ředitel mariánskolázeňského divadla Julius Laska na tuto smutnou zprávu obratem zareagoval a již ve čtvrtek 8. června 1899 uvedl na počest zesnulého skladatele jeho operetu Netopýr. Pro připomenutí Straussova rozsáhlého díla nechal ve druhém dějství na ples ke knížeti Orlowskému přijít i postavy z operet Cikánský baron, Princ Metuzalém, Mařinka vonná nebo Veselá vojna. Přestože podle místních novin panovalo tehdy slunné počasí, divadlo bylo zcela vyprodáno.