Pichlavá krása Mariánských Lázní

O jehličnanech všeobecně

V našich lesích, zahradách a parcích jsou jehličnany zastoupeny pěti čeleďmi: (1) Jinanovité (Ginkgoaceae) s jediným druhem jinan dvoulaločný – roste v Mariánských Lázních, ale v knize jej nenajdete, protože netvoří šišky, ale dužnatou bobuli. (2) Tisovité (Taxaceae). Tisy jsou v Mariánských Lázních široce rozšířeny, ale ani ty v knize je nenajdete, protože také tvoří dužnaté bobule. (3) Pajehličníkovité (Sciadopityaceae) s jediným druhem pajehličník přeslenatý – v Mariánských Lázních jsem jej nenalezl, ale plodný strom můžete vidět v nedalekých Lázních Kynžvart. (4) Cypřišovité (Cupressaceae) – v knize najdete zástupce rodů cypřišek, metasekvoje, zerav, zeravec a zeravinec, ale nikoliv rod jalovec, jehož zástupci netvoří šišku, ale šišticovou bobuli.(5) Borovicovité (Pinaceae), které jsou v Mariánských Lázních zastoupeny rody borovice, douglaska, jedlovec, modřín, smrk a jedle (jedlové šišky se rozpadají ještě na stromě a proto jedle v knize nenajdete).

Jehličnany (zejména smrky, borovice, jedle a modříny) tvoří rozsáhlé lesy na severní polokouli, ve vyšších polohách na severu (Kanada, Skandinávie, Sibiř) jsou lesy složeny výlučně z jehličnanů.

Listy jsou u většiny cypřišovitých (např. zerav a cypřišek) proměněny v šupinovité lístky, které se dělí na středové a proti nim v párech stojící postranní. U čeledi borovicovitých jsou listy proměněny na jehlice, které vyrůstají jednotlivě (douglaska, jedlovec, smrk a jedle), ve svazku po dvou, třech, či pěti (borovice, zde je počet jehlic ve svazku důležitým určovacím znakem) nebo nahloučené na zkrácených větvičkách (modřín).

Jehličnany jsou jednodomé, což znamená, že jedna rostlina má samčí i samičí rozmnožovací orgány, nejčastěji ve tvaru šištic (výjimkou je např. tis, který je dvoudomý = samčí a samičí rostliny jsou oddělené). Jsou to rostliny nahosemenné, jejich vajíčko totiž (na rozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných) není ukryto v semeníku, ale volně leží na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina. Šišky borovicovitých mají zdřevnatělou osu neboli vřeteno, na němž během zrání vyrůstají vnější výše zmíněné podpůrné šupiny, v jejich úžlabí jsou plodné šupiny. Ty jsou menší než podpůrné, při zrání se zvětšují a dřevnatí. Plodné šupiny nesou vespod dvě vajíčka, z nichž se během zrání stávají semena. Zralé šišky a šištice se na stromě po dozrání rozpadají (jedle, cedr) nebo vytrvávají. Podpůrné šupiny mohou zůstat a vyčnívají z šišky (douglaska) nebo zakrsávají a nejsou zvenčí vidět. Na plodné šupině borovic se nachází štítek, což je jediná viditelná část šišky, když je zavřená; přibližně uprostřed štítku je tvarově i barevně odlišený pupek, z něhož může vyčnívat osten. Tvar a barva štítku a pupku jsou u některých druhů borovic důležitým určovacím znakem. Semena mohou být okřídlená nebo bezkřídlá. U cypřišovitých je vše podobné, během dozrání plodné šupiny zdřevnatí a tvoří šištici (zerav, cypřišek a další) nebo zdužnatí a vytvoří šišticovou bobuli (jalovec).

Během zrání jsou šišky a šištice vyživovány stromem a jsou zavřené. Po dozrání strom šišky vyživovat přestane, ty vysychají a tím jsou připraveny vypustit semena. To se ale děje jen za určité teploty a vlhkosti, pokud se ochladí a stoupne vzdušná vlhkost, šiška se opět uzavře. Proces funguje na principu dvouvrstvé šupiny šišek. Vnější vrstva lépe absorbuje vodu, tím se lehce stáčí dovnitř podél sušší vnitřní vrstvy a šiška se může opět uzavřít. Otevře se znovu až za vyšší teploty a sucha. Některé druhy (z těch v této knize např. borovice pokroucená) vyžadují takovou teplotu, kterou nastolí pouze lesní požár. Teprve tehdy se šišky otevřou, vypadnou z nich semena a mohou klíčit v půdě obohacené živinami z popela po požáru. Takovým druhům se říká pyrofyty.

Semena jehličnanů používají k šíření dvou metod v závislosti na jejich uspořádání. Druhy mající kolem semena plně vyvinuté (např. modřín, smrk, jedlovec, většina borovic) nebo alespoň redukované křídlo (např. metasekvoje, zerav nebo cypřišek) využívají k šíření vítr. Těžká a velká bezkřídlá semena, jaké mají např. borovice drobnokvětá a osinatá, jsou rozšiřována zvířaty, která je vyhledávají a konzumují. Semena těchto a dalších druhů borovic (např. pinie, limba) jsou vyhledávanou pochoutkou i pro člověka.

Ve dřevě mnoha druhů jehličnanů jsou přítomny pryskyřičné kanálky. Jimi produkovaná pryskyřice slouží mimo jiné k obraně stromu před dřevokazným hmyzem. Hladká a tenká kůra na mladých stromech se věkem mění v rozpukanou borku.

Jehličnany byly odedávna používány jako součást parkové dekorace, kdy díky nim i v zimě působí park či zámecká zahrada živě a osvěžuje svou zelení. Výraznost mnoha jehličnanů, zejména cypřišků a zeravů, bývá zvyšována tvarováním. Šlechtění postupem času vyprodukovalo mnoho barevných odrůd – žlutavé, modrozelené, či sivé. Tyto pestrolisté odrůdy bývají méně odolné. Během kompozice zahrady či jiného prostranství je třeba pečlivě volit, kam a v jaké míře a formě různé kultivary jehličnanů umístit. Jehličnany by měly být používány spíše jako třešinka na dortu, nežli jako základ kompozice. Jinak by v prostoru chybělo střídání motivů během roku.