Rudolf Jaksch: Zapomenutý velikán medicíny

Volba povolání byla pro Rudolfa Jaksche (1855–1947) snadná. Podle vlastních slov již v mládí věděl, že chce kráčet ve šlépějích svého otce, jehož kariérní úspěchy nakonec v mnohém překonal. Na přelomu 19. a 20. století se Rudolf Jaksch zařadil mezi přední evropské odborníky na vnitřní lékařství. Stejně jako jeho otec dosáhl nejvyšších akademických funkcí. Z pozice poslance zemského sněmu a člena rakouské Nejvyšší zdravotní rady se zasadil o rozvoj veřejného zdraví a do paměti mnoha absolventů pražské medicíny se zapsal jako neúnavný pedagog.

Profesor Rudolf Jaksch z Wartenhorstu, 30. léta 20. století

Základní vzdělání Rudolf Jaksch získal od domácích učitelů. V pamětech, které na sklonku svého života nechal sepsat pro svou dceru Gertrude (1900–1992), vzpomíná především na pozdějšího ředitele gymnázia v Döblingu Karla Woksche (1842–1924), jenž byl mladému Rudolfovi zároveň přítelem. Společně absolvovali první horské túry, které Rudolfa později přivedly k členství v Alpském spolku. Od roku 1865 navštěvoval gymnázium v Litoměřicích, odkud v septimě přešel do Prahy na Malostranské gymnázium. Po maturitě v roce 1873 se zapsal ke studiu medicíny na pražské univerzitě. Během studia strávil několik měsíců ve Štrasburku, kde navštěvoval přednášky jednoho ze zakladatelů biochemie Felixe Hoppe-Seylera (1825–1895). Po promoci v říjnu 1878 pokračoval jako asistent na pražském patologicko-anatomickém ústavu, odkud se v roce 1880 přesunul na I. kliniku ke svému otci a o rok později na II. lékařskou kliniku. Volný čas využíval k cestám po Evropě, které jej zavedly například do Itálie, Británie a Skandinávie. Od roku 1882 byl Rudolf Jaksch asistentem slavného vídeňského internisty Hermanna Nothnagela (1841–1905), u nějž se roku 1883 habilitoval z vnitřního lékařství.

Rudolf Jaksch se svými studenty, okolo 1930

V roce 1887 se Jakschovi naskytla možnost odejít do Jeny, nebo převzít vedení pediatrické kliniky ve Štýrském Hradci. Podobně jako kdysi Anton Jaksch (1810–1887) se nyní i jeho syn rozhodl zůstat ve vlasti. Po dvou letech mimořádné profesury ve Štýrském Hradci se vrátil do Prahy, kde byl jmenován řádným profesorem a přednostou II. německé lékařské kliniky tehdy již rozdělené Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jeho zásluhou se klinika roku 1898 dočkala nových prostor v Jubilejním pavilonu pražské všeobecné nemocnice, kterému se pro jeho příkladné vybavení přezdívalo „Musterpavillon“. Ve stejné době Jakschova bibliografie čítala už více než 200 položek. Světovou proslulost Rudolfovi zajistilo pojednání o klinické diagnostice, kterým navázal na odkaz svého otce.

Rakouský ministr vnitra Guido von Haerdtl (vpravo) při návštěvě Jakschovy kliniky v Praze, okolo 1910

Od roku 1900 byl Rudolf Jaksch členem Nejvyšší zdravotní rady, jež byla poradním orgánem rakouské vlády. Na konci roku 1901 také poprvé zasedl za Stranu ústavověrného velkostatku v Českém zemském sněmu. Z této pozice aktivně usiloval především o zákonnou úpravu státní prevence epidemií. Když byl roku 1908 zvolen rektorem německé univerzity, ohlásil svou inauguraci záměrně na 28. října. Tehdy tomu bylo přesně 50 let ode dne, kdy stejnou funkci přebíral jeho otec Anton Jaksch. Na rozdíl od něj byl Rudolf Jaksch konfrontován s nelehkou situací v době vyhroceného česko-německého nacionálního souboje, který v Praze koncem roku 1908 vyústil ve vyhlášení stanného práva.

Rudolf Jaksch jako čestný host při žehnání pramenů v Konstantinových Lázních, datováno 9. 6. 1930

Přestože byl Rudolf Jaksch v době Rakouska-Uherska exponovanou osobou a loajálním přívržencem monarchie, veřejné služby se nezřekl ani vůči nově vzniklému Československu. Po roce 1918 se nadále věnoval pedagogické činnosti a otázce veřejného zdravotnictví. Jeho celoživotním tématem byla léčba a prevence tuberkulózy, o níž na pražské univerzitě přednášel ještě dlouho po svém penzionování v roce 1925. K jeho četným zásluhám lze přičíst také vznik prvních ústavů pro léčbu této choroby. Po ukončení lékařské praxe v Praze se Rudolf Jaksch zdržoval převážně na velkostatku v Hracholuskách. Oslavy jeho kulatých narozenin či 50. výročí promoce v roce 1928 se pak vždy nesly v duchu vzpomínek na jednu významnou lékařskou epochu.