Rodinná paměť v kartonové krabici
Gertrude Křížková (1900–1992) byla nejmladší dcerou pražského internisty profesora Rudolfa Jaksche (1855–1947). Od 20. let 20. století pracovala jako odborná učitelka domácích prací a vaření. V době druhé světové války žila v Praze, kde se ve svých 43 letech provdala za akademického malíře Jana Křížka (1877–1961). Po celý život uchovávala osobní dokumenty a vzpomínky na svou rodinu, která zásluhou jejího dědečka a tatínka patřila před první světovou válkou ke společenské elitě. Po smrti Gertrudy Křížkové její odkaz převzali rodinní přátelé, manželé Josef a Libuše Královcovi z Mariánských Lázní. Během příprav výstavy byl Josef Královec požádán, aby své vzpomínky na Křížkovy sepsal.
Gertrude Křížková u psacího stolu, 60. léta 20. století
„V srpnu 1992 umřela Gertička. Jinak jsme paní profesorce Křížkové doma neřekli. Jak jsme k ní přišli, nevím. Věděli jsme o ní jen to, že kdysi vyučovala domácí práce a že se provdala za akademického malíře Jana Křížka, který mj. portrétoval mojí mámu a byl mi kmotrem při biřmování. Profesor Křížek umřel v roce 1961 a od té doby byly styky s Gertičkou častější a intenzivnější. Po manželově smrti se Gertička věnovala malování a pečovala – jak sama říkala – o staré ženy v okolí, které byly mimochodem často mladší než ona. Z Karlova náměstí se přestěhovala na Smíchov do menšího bytu ve Zborovské ulici, kam jsem za ní často docházel a dokonce jsem u ní psal svou diplomku. O sobě mluvila málo a zřídka. Dvakrát ročně jezdívala za starší sestrou Marií do Vídně a na obvodním oddělení pasů a víz, kam si pravidelně chodila pro výjezdní doložku, ji znali a už z dálky si ji lehce dobírali: ‚Zase naposledy do Vídně, viďte?‘ Když jsme získali byt v Mariánských Lázních, byla u nás občasným hostem. Jezdili jsme s ní na výlety po okolí, ale do Hracholusk – věděli jsme, že tam kdysi pobývala – se podívat nechtěla. V roce 1990 se mi naskytla možnost jet služebně do Vídně. Gertička jela s námi, tentokrát opravdu naposled. Poslední rok svého života strávila v neutěšeném prostředí Domova důchodců v Kobylisích, kde v malé místnosti nedůstojně přežívaly čtyři nebožačky v různém stupni nemohoucnosti. Při svých poměrně častých služebních cestách jsem ji vždycky navštěvoval, ale naše nepravidelné procházky byly čím dál kratší a rozhovory nesmyslnější. Při pádu z lůžka si Gertička zlomila krček, převezli ji na Bulovku, kde jsem ji při své poslední návštěvě našel na oddělení vrcholových sportovců. To není vtip, jinde zrovna nebylo místo. Gertička už ale nebyla při vědomí, jen nezřetelně šeptala, že chce domů, a druhý den přišla smutná zpráva, že skonala. Bylo to pro ni vysvobození. Z jejích osobních věcí mi Správa domova nedala nic, protože nejsem příbuzný, ale směl jsem Gertičku nechat na vlastní náklady pohřbít… K tomu přibyla povinnost vyklidit její byt, což nebylo vzhledem k mému pracovnímu vytížení a vzdálenosti mezi Prahou a Mariánskými Lázněmi nic jednoduchého. Nějaký nábytek, obrazy – její i jejího muže – a pár krabic všelijakých lejster jsme přivezli domů s tím, že ‚jednou‘ ty písemnosti probereme…“ (leden 2021)